Znáte ten pocit, když jdete na párty a potkáte tam
kamarádku? A ta tam má svoje další kamarádky? A ty další? A tak se nakonec
dostanete to společnosti úplně cizích lidí, se kterými strávíte pěkný večer
plný alkoholu a skvělých zážitků. S některými jste si opravdu padla do oka
a chcete s nimi zůstat v kontaktu. No, a jak jinak v dnešní době
zůstat v kontaktu než přátelstvím na facebooku! Zadáváte jméno do
vyhledáváče a… a nic. Co to? Že by se slečna na sociální síti nevyskytovala?
Zvláštní… Zkusíte to tedy znovu. Po půl hodinovém hledání zjišťujete, že vaše
nová přítelkyně účet má, jenom její jméno neodpovídá tomu, které jste znala.
Ono koho by také napadlo, že někdo, koho všichni celý večer oslovovali jako
„Týnu“, se ve skutečnosti jmenuje Valentýna a ne Kristýna, jak jste si myslela.
Stejně tak kdyby jí říkali Vali, nevěděla byste, zda náhodou není Valerie.
Obdobně je to se jmény jako Elena a Eliška – obě totiž mohou být El nebo Eli.
Nebo třeba Nikola a Nicole. Sice jde v podstatě o to samé, ale i tak to
stejné není a vy na první zavolání „Niky!“ nikdy nemáte šanci rozpoznat zdali
se jedná o českou nebo anglickou verzi jména. Nic se ovšem neděje, pokud se vám
tohle stane s někým, koho neznáte nijak zvlášť dobře. Občas se ale přihodí,
že i vaši nejbližší přátelé netuší, jaké datum si mají zaškrtnout v kalendáři,
a tak jednoho krásného dne dostanete otázku: „Míšo, já nevím… jak se vlastně
jmenuješ?“
Psal se den, absolutně si nepamatuji jaký, ale stoprocentně svítilo slunce, všude běhali jednorožci a vypadalo to na klasické krásné jarní odpoledne. Když tu najednou mi zazvonil telefon: „Halo? Míšo? Neruším tě?“ ozvalo se. Následně jsem s osobou na druhém konci ubředla do asi půl hodinového rozhovoru. Jako obvykle se jednalo o kluky, oblečení, kosmetiku a všechny typické holčičí starosti, jejichž vážnost by se dala přirovnat k vážnosti absence zeleného zvýrazňovače ve vašich psacích potřebách. Po důkladném probrání všech těchto záležitostí se najednou ve sluchátku rozhostilo ticho. A pak to přišlo. Otázka, kterou byste ze všech otázek na světě čekala nejmíň. Dotaz, u kterého by vás ani nenapadlo, že se na něj někdo zeptá. „Míšo, hele, já jsem přemýšlela a zjistila jsem, že vlastně nevím, jak se jmenuješ. Chápeš, jestli Michaela nebo Michala. Asi Michala, co?“ U mě je vcelku běžné, že reaguji rychle a pohotově a na vše mívám nějakou ironickou odpověď. Tohle mě ale tak strašně vykolejilo, že místo nějakého sarkasmu ze mě vypadlo akorát „Michaela, zlato, jmenuju se M-I-CH-A-E-L-A.“ Že člověk, kterého znám už dva roky, bavím se s ním každý den, kamarádíme se a známe se poměrně hodně, nezná mé oficiální jméno, to byl šok. Co mi ovšem připadalo o dost víc překvapivé a ve finále i dost vtipné, byla událost, která se mi stala o nějakou dobu později.
Zhruba za týden nebo dva jsem si psala s jinou ze svých drahých přítelkyň a když jsme se dostaly právě na tuto historku, zjistila jsem, že ani ona druhá spolužačka si není mým jménem tak zcela jistá. Jak ovšem sama poznamenala, ona si to aspoň našla.
Jeden by ani neřekl, že jeho jméno může být tak matoucí. Přeci jen mě nikdy nenapadlo, že bych mohla být Michala a ne Michaela, ale to holt asi způsobuje fakt, že přeci jen jméno máme od narození a jsme na něj zvyklí. Nikdo nepočítá s jinou variantou než s tou, která se nachází v jeho rodném listě. Většinu by to nejspíš totiž ani nenapadlo, ale ruku na srdce, komu z vás se nikdy nestalo, že jste se domnívali, že se dotyčný jmenuje nějak a ono tomu ve skutečnosti bylo úplně jinak! Jasně, u vlastních přátel to úplně nečekáte, ale když se nad tím zamyslíme do hloubky, není ta záměna až tak nevyhnutelná. Přeci jen se vám nikdo do dokladů nekouká a nekontroluje vaši totožnost.
Každopádně…. Když si to tedy na závěr shrneme, víte, co z toho vyplývá? Vždy se lidem představujte s občankou v ruce!
Žádné komentáře
Okomentovat