Všichni je nesnášíme. Pokud se nejedná zrovna o víkend nebo
dovolenou, nevěstí nic dobrého. Zazvoní budík, vy ho 4x odložíte, nakonec velmi
neochotně vstanete, pobíháte zmateně všude kolem a nestíháte. Když se vám
konečně povede dostat se z domu a vyrazit do práce/školy, čeká vás další
nepříjemnost – a totiž cesta. Buď jedete vlastním autem, kde vám dost reálně
hrozí, že se zaseknete v koloně, dorazíte pozdě a někdo vás za to seřve,
nebo dáte přednost hromadné dopravě, která je permanentě přecpaná, všichni se
mačkají a celkem snadno se může stát, že potkáte někoho známého, kdo si i přes
všechnu vaší snahu tvářit se nepřístupně chce povídat. Tak či tak dorazíte na
místo určení, kam se vám pravděpodobně vůbec nechce, protože tam strávíte celý
den a i když to dost možná nebude až tak špatné, momentálně se vám to jeví jako
ta naprosto nejhorší možnost, jak strávit den. Rána prostě nikdy nebývají moc
pozitivní. Obzvláště ne ta pondělní. A
právě o jednom takovém pondělním ránu to dneska celé bude…
Představte si to – Vypotácíte se z postele s pocitem, že tenhle den se zkrátka nepovede. Bolí vás hlava a čeká vás spoustu práce. Nějak se ale přeci jen dáte do kupy a v mrzuté náladě vyrážíte na zastávku. K vašemu štěstí se vám povede nacpat se hned do první tramvaje a cesta zatím probíhá vcelku hladce. Stále však nenávidíte celý svět a tak trochu litujete, že jste se místo nástupu nenechali radši přejet. Dorážíte k místu, kde se střetává tak 90% dopravních prostředků z vašeho celého města a tudíž zde přichází další obrovská vlna cestujících, kteří se marně snaží dostat do již tak přeplněného vozu. A právě v tento okamžik to přichází. Stoupne si za vás partička kluků. To by vám tolik nevadilo. Jenže jeden ze zúčastněných patrně ráno nestihl svou každodenní rozcvičku a usoudil, že si to vynahradí v tramvaji, kde je takřka nemožné se pohnout bez toho, aniž byste do někoho strčili, takže při každém jeho mávnutí rukou dostanete ránu do zad. A že on mává rukama rád. Hodně. Pořád. Vydržíte takhle pár dalších stanic. Jenže při šťouchu číslo 4258 to vaše nervy nezvládnou a prasknou. Už takhle nemáte náladu, jedete někam, kam se vám absolutně nechce, třeští vám hlava a ještě do vás bude nějakej nemotornej imbecil mlátit? Tak to teda, chlapče! Uvažujete, jestli otočit se a dát mu pěstí je moc drastické a tak proto zvolíte variantu s kopancem. Zvednete nohu a vší silou kopnete za sebe. V tom slyšíte zaúpění a kluk, jež vás od půlky cesty otravuje, se podívá dosti ublíženým pohledem. Skoro to vypadá, že vám chce něco říct a tak ho předběhnete se slovy: „Máš problém?“. Kluk vyděšeně odpoví, že nemá a vy mu s výrazem největšího gangstera odpovíte: „To bych řekl/a.“. Následně vám dojde lehká trapnost vašeho chování, protože normálně se považujete za poměrně mírumilovného člověka. Tramvaj akorát zastavila a tak radši vystoupíte a dojdete to pěšky. Zbytek dne přemýšlíte nad tím, co se ráno stalo a ve finále jste se sebou vlastně dost spokojení, protože ten spratek si svou malou výchovnou lekci vážně zasloužil.
Představte si to – Vypotácíte se z postele s pocitem, že tenhle den se zkrátka nepovede. Bolí vás hlava a čeká vás spoustu práce. Nějak se ale přeci jen dáte do kupy a v mrzuté náladě vyrážíte na zastávku. K vašemu štěstí se vám povede nacpat se hned do první tramvaje a cesta zatím probíhá vcelku hladce. Stále však nenávidíte celý svět a tak trochu litujete, že jste se místo nástupu nenechali radši přejet. Dorážíte k místu, kde se střetává tak 90% dopravních prostředků z vašeho celého města a tudíž zde přichází další obrovská vlna cestujících, kteří se marně snaží dostat do již tak přeplněného vozu. A právě v tento okamžik to přichází. Stoupne si za vás partička kluků. To by vám tolik nevadilo. Jenže jeden ze zúčastněných patrně ráno nestihl svou každodenní rozcvičku a usoudil, že si to vynahradí v tramvaji, kde je takřka nemožné se pohnout bez toho, aniž byste do někoho strčili, takže při každém jeho mávnutí rukou dostanete ránu do zad. A že on mává rukama rád. Hodně. Pořád. Vydržíte takhle pár dalších stanic. Jenže při šťouchu číslo 4258 to vaše nervy nezvládnou a prasknou. Už takhle nemáte náladu, jedete někam, kam se vám absolutně nechce, třeští vám hlava a ještě do vás bude nějakej nemotornej imbecil mlátit? Tak to teda, chlapče! Uvažujete, jestli otočit se a dát mu pěstí je moc drastické a tak proto zvolíte variantu s kopancem. Zvednete nohu a vší silou kopnete za sebe. V tom slyšíte zaúpění a kluk, jež vás od půlky cesty otravuje, se podívá dosti ublíženým pohledem. Skoro to vypadá, že vám chce něco říct a tak ho předběhnete se slovy: „Máš problém?“. Kluk vyděšeně odpoví, že nemá a vy mu s výrazem největšího gangstera odpovíte: „To bych řekl/a.“. Následně vám dojde lehká trapnost vašeho chování, protože normálně se považujete za poměrně mírumilovného člověka. Tramvaj akorát zastavila a tak radši vystoupíte a dojdete to pěšky. Zbytek dne přemýšlíte nad tím, co se ráno stalo a ve finále jste se sebou vlastně dost spokojení, protože ten spratek si svou malou výchovnou lekci vážně zasloužil.
A pointa dnešního článku? Buďte ohleduplní. Nikdo z nás
ráno není zrovna sluníčko, tak si to navzájem neznepříjemňujme ještě víc.
Navíc, nikdy nevíte, kdy vás někdo za vaše nevhodné chování atakuje.
Žádné komentáře
Okomentovat