Tabu: Chození ven sám

I přes to, že žijeme v 21. století, stále ještě se v dnešní společnosti považuje vyskytování se na veřejnosti sám za poměrně velké tabu. Musím se přiznat, že i já patřím k těm, kteří koukají na lidi sedící osamotě např. v restauraci zvláštně. V mém případě jde o to, že se v mně probouzí lítost, protože dotyčný patrně nemá s kým jít. Tedy alespoň donedávna tomu tak bylo...

Před pár týdny jsem byla ve městě a měla jsem trochu času (a hlad). Zašla jsem si proto do blízké kavárny a koupila si něco malého k snědku. Uvnitř jsem nenašla volné místo a tak jsem rozhodla sednout si na venku na lavičku. Máme teď sice únor, ale ani v sukni mi nebyla zima, jelikož to odpoledne počasí připomínalo spíš jaro. Svítilo slunce a já ho vstřebávala. Pustila jsem se do svého sendviče a vychutnávala si každé sousto. Pozorovala jsem kolemjdoucí a oni mě. Koukají na mě, protože jsem sama... a nehorázně si to užívám.

Vážně jsem se cítila šťastná. Tohle byla moje chvilka, mých 15 minut, kdy mě nikdo nerušil, nikdo na mě nemluvil a já jsem tak mohla v klidu relaxovat. V ten okamžik mi to došlo. Co když všichni ti lidé (nebo alespoň většina), které jsem vždycky litovala, že jsou někde sami, se tak pro to zkrátka dobrovolně rozhodli. Třeba se tak cítí dobře. Každý občas potřebuje nějaký ten čas pro sebe. Proto bychom na ně neměli pohlížet jako na vyvrheli, ale s určitým respektem, protože upřímně řečeno kolik z nás je natolik sebevědomých, abychom dokázali jít někam jen tak bez doprovodu?