Překvapivě nemám osobního
řidiče. Nemám ani auto. A nemám ani řidičák. A akce
se nekonala ve městě, kde bydlím, nýbrž v Praze, kam jsem se
pochopitelně musela nějak dostat. Rozhodla jsem se tedy pro vlak.
Ty ovšem často mívají sklony ke zpoždění, takže se vám
docela lehce stane, že z původní hodiny a půl dlouhé cesty, se stanou dvě hodiny a vy v okamžik, kdy už jste měli být na místě, tvrdnete na nádraží.
Dalším problémem je, že i na
onen vlak se potřebujete nějak dopravit a vzhledem k tomu, že
nejsem bezdomovec a nebydlím na nádraží, i to chvilku zabere. Sem
tam se stane, že je někde dopravní nehoda a zastaví to tramvaje.
Pro vás to znamená, že buď můžete zůstat sedět ve voze a
čekat, než se znovu rozjedete, což ovšem zabere poměrně dlouhou
dobu, a nebo vystoupíte a jdete pěšky. Za život se mi tahle
situace stala dvakrát – jednou, když jsem jela do školy (jaká
smůla, že jsem tenkrát přišla o kus hodiny...) a podruhé
samozřejmě když jsem chvátala na nádraží. Ach, jaký to
šťastný den...
Bod 2.: Orientační smysl
Jestli něco fakt silně postrádám,
je to právě orientační smysl. Neumím číst v mapách a jsem
schopná se ztratit i ve městě, kde žiji celý život. (Ne,
opravdu netrpím žádnou mentální retardací.) Umíte si tedy asi
představit, jak obtížné pro mě bylo se v cizím městě dostat
někam, kde jsem nikdy předtím nebyla. Najít tramvaj se nám
povedlo bez problémů. Tedy až na to, že než jsme zjistily, na
jaký směr si máme stoupnout, ta tramvaj nám ujela. Ovšem dostat
se do budovy, kde se celá věc konala, to byl oříšek. Sice jsme
měly mapu, ale ani já, ani kamarádka která se mnou jela, se v
mapách prostě nevyznáme. Lidé na ulici nám také nedokázali
poradit. Nakonec jsme tedy obešly celý blok, abychom zjistili, že
budova se nachází asi dvě minuty od zastávky a ne asi patnáct,
kterých jsme šly.
Bod 3.: Když zkrátka nejste modelka
Mějte si sebevědomí, jaké chcete,
ale když se dostanete do místnosti plné nádherných modelek,
trošku to s vaším egem tak či tak zamává. Ukažme si to v
několika následujících bodech...
- Připadáte si jako nejmenší člověk na světě. I přes to, že měříte takovou průměrnou výšku a máte i pár přátel o hodně menších než vy, tady jste všem po ramena. A to, že nosíte podpatky, vám vůbec nepomůže, protože ostatní je mají taky.
- Všichni jsou tady opravdu krásní a opravdu hubení, takže i když si o sobě myslíte, že jste hezcí a štíhlí, vaše krása rázem klesla o 50% a přibrali jste tak 10 kilo.
- Když se s nějakou modelkou chcete vyfotit, automaticky je to ona, kdo na fotce vypadá úžasně a vy jste takovej malej nateklej smutnej brambor vedle. Přeci jenom je to její práce vypadat na fotkách dobře. Vaše práce je se z toho nesesypat.
- O modelkách se celkově ví, že začínají velmi mladé, takže když jdete na soutěž ZAČÍNAJÍCÍCH modelek, může se logicky stát, že i ve svých necelých 18ti jste tam tak trošku senior. Navíc když se pak dozvíte, že té slečně o dvě hlavy vyšší než jste vy, je teprve 14...
- Váš největší dosavadní úspěch je, že vás ještě nevyhodili ze školy. Říkáte si, že v tomhle věku je to vcelku normální. Jenže pak se začnete bavit s holčinou, která pracovala pro Chanel a Dior a Saint Laurent a vy si myslíte, že je jí tak 19 a tu práci dělá už třeba čtyři roky. Pak vám ovšem oznámí, že je jí 16 a s modelingem začala před rokem. Najednou přemýšlíte nad tím, co jste v životě udělali špatně...
Tenhle článek berte s nadsázkou. Konec konců jako většinu mých článků. Šlo mi jen o to ukázat, že za každou rádoby dokonalostí se může skrývat řada ne zrovna šťastných událostí a ne vše se stává za ideálních okolností.
Žádné komentáře
Okomentovat